Tělesná inteligence v koučování: Nervový systém jako brána kontaktu
- Ing. Soňa Staňková, DiS., PCC
- před 4 hodinami
- Minut čtení: 9
Když dnes přemýšlím nad tím, co skutečně dělá kouče dobrým, nejsou to jen otázky nebo techniky. Je to i komplexní komplexní kvalita přítomnosti, kterou si nelze osvojit jen studiem skript, koučování, kolegů ve výcviku a několika hodinami praxe s klienty.
Vyžaduje to i vnitřní práci samotného kouče se sebou. Protože to, co dělá dobrého kouče dobrým koučem je i (záměrně píši "i" :-)) to kombinace nervového naladění, vnitřní stability, schopnosti regulace i hlubokého naslouchání – nejen tomu, co je řečeno, ale i tomu, co zaznívá mezi řádky, v těle, v poli.
Dobrý kouč je ten, kdo je nejen myslí u tématu, ale tělem u člověka.
Vnímám, že právě tahle hloubka přítomnosti dělá rozdíl mezi koučem, který vede rozhovor, a koučem, který drží prostor. A prostor se nedrží hlavou. Drží se tělem – zakořeněním, dechem, schopností být tady a teď. Proto se domnívám, že je tělesná inteligence nejen darem, ale klíčovou profesní kompetencí, kterou stojí za to kultivovat.
Při supervizích koučů si všímám, že právě tahle rovina bývá často přehlížená. Ne proto, že by nebyla důležitá – ale protože ji neumíme dobře zachytit slovy. Nervový tón. Způsob, jakým tělo kouče „mluví“ dřív, než zazní první slovo. A právě to je oblast, kterou dlouho nikdo nepojmenovával – protože byla příliš tichá. Příliš osobní? Vidím, jak kouči hledají „správné otázky“, struktury, postupy – ale zároveň vnímají, že něco v rozhovoru nefunguje. Klient nereaguje, nedůvěřuje, nerozvíjí se tak, jak by mohl. A často je to právě proto, že chybí somatická přítomnost – zakotvení v těle, klid v nervovém systému, schopnost být s klientem nejen hlavou, ale celou bytostí.
A tak se snažím kouče ve výcvicích a supervizích i "zvát znovu do těla". Pomáhat jim vnímat, kdy jsou v kontaktu a kdy už jen „vedou koučování“. Učit je číst jemné signály – v sobě i v klientovi. A hlavně – dát jim důvěru, že právě jejich citlivost, vnímavost a tělesná inteligence nejsou překážkou profesionality, ale její hlubokou součástí.
Protože skutečný kontakt – ten, který proměňuje – nezačíná u slov. Začíná u nervového systému, který se cítí v bezpečí.
Nervový systém jako brána kontaktu
Z pohledu neurobiologie, zejména polyvagální teorie Stephena Porgese, je náš autonomní nervový systém neustále ve střehu. Skenuje prostředí, řeč těla. Toto hodnocení probíhá mimo vědomí – skrze dech, napětí svalů, tón hlasu druhého, rytmus přítomnosti. A rozhoduje: je tohle prostředí bezpečné, nebo nebezpečné? Toto hodnocení je rychlejší než myšlenka. Je to tělesná odpověď – napětí, dech, útlum nebo otevřenost.
Když vstupujeme do koučovacího prostoru, přinášíme s sebou mnohem víc než otázky a know-how. Přinášíme celý svůj nervový tón. A právě ten určuje, jak se klient cítí – dřív než zazní první slovo. Proto není práce s tělem „navíc“. Je to podklad. Bez somatické přítomnosti nemůžeme být skutečně v kontaktu.
Kouč jako živý ekosystém
Když vstupujeme do koučovacího prostoru, nepřinášíme s sebou jen know-how. Přinášíme své tělo – se vším, co v něm právě je. Ať už jsme klidní, napjatí, unavení nebo přítomní, klient to čte. Ne vědomě – ale svým tělem. Nervový systém klienta vnímá bezpečí a stabilitu především skrze naše somatické naladění. Proto dnes věřím, že tělesná inteligence není doplněk ke koučování. Je to jeho základ. Je to profesní kvalita, kterou bychom měli kultivovat stejně jako dovednost pokládat otázky.
Tělo jako krajina
Z pohledu ekopsychologie je tělo naším nejbližší příroda. Krajina, kterou denně obýváme. Je citlivé, živé, rytmické. Jenže v moderním světě na něj občas zapomínáme, že? Tělo jsme proměnili v nástroj výkonu místo v útulný a bezpečný domov. A tím ztrácíme (mluvím i sama za sebe) přístup k jedné z nejdůležitějších schopností – vnímat a orientovat se skrze sebe.
Každý les má svá tichá místa, kde je mech měkký a vzduch těžší. Jsou to místa zastavení, která nic netlačí, nikam nevedou – a přesto se tam člověk začne znovu cítit doma. Podobná místa máme i v sobě. Jen jsme je možná přestali navštěvovat.
Tělo je krajina. Ne metaforicky, ale skutečně. Pokožka reaguje na změnu větru, svaly se napínají podle vnímaného nebezpečí, dech se mění s rytmem slova, ticha i prostoru. Jenže v moderní společnosti jsme tuto krajinu zrychlili. Zaplnili jsme ji hlukem, rozhodováním, výkonem a potřebou „být připraveni“. Tělo se tak stalo nástrojem. Prostředkem. Zdrojem tlaku. Ne domovem.
Z pohledu evoluce je nervový systém člověka citlivý, přizpůsobivý, ale není navržený pro trvalou stimulaci. Potřebuje obnovu. Potřebuje klid, ticho, rytmus. Stejně jako les potřebuje zimu, tmu a pauzu. A stejně tak i kouč – pokud má být schopen držet prostor pro druhé – musí nejprve umět držet prostor sám sobě. Parasympatický systém – ten, který v přírodě zajišťuje klid, spojení, trávení a obnovu – funguje jen tehdy, pokud se cítíme v bezpečí. A bezpečí není primárně věcí rozumu. Je to tělesný stav.
V koučování to platí dvojnásob.
Kouč jako živý ekosystém
Kouč, který nezná svůj biorytmus, snadno překročí své hranice. Zatímco krajina má přirozenou obnovu – klid, tmu, zimu – mnoho koučů jede naplno celý rok. Není čas na regeneraci. Není prostor na návrat k sobě. A přitom právě to je to, co klienti cítí nejvíc – jestli jsme v klidu, v těle, v sobě.
Obnova energie není jen fyzický odpočinek. Je to ekologická praxe vnitřní krajiny. Znamená mapovat své vlastní úniky energie. Vnímat, které části nás se snaží „být dost“, „udržet tempo“, „být nápomocní“. A jemně tyto části podpořit v tom, že už nemusí.
Znamená pracovat s tělem i po sezení – ne přecházet plynule do dalšího úkolu, ale dovolit tělu dočerpat, co drželo. Znamená navrátit do praxe rytmus. Dovolit si dny venku. Pracovat v souladu s tím, kdy jsme živí – a kdy spíš v reflexi. Obnova není luxus. Je to přírodní zákon. A tělo je les, který potřebuje dešťovou pauzu, ne věčný sluneční výkon.
Nejde o to, jak silné otázky klademe. Ale i z jakého vnitřního stavu/místa přicházejí.
Zda jsme přítomní v těle, v dechu, v prostoru – nebo jestli už nás vedou naučené vzorce, očekávání a mentální přepětí, idey vidění světa.
Nervový systém klienta (i když si to neuvědomuje) nás neustále „čte“. A stejně tak čte i naši míru zakořenění. Proto je tělesná inteligence – somatické ladění, dech, regulace, rytmus – v koučování nejen nástrojem, ale profesní kvalitou. Jestliže máme držet prostor, musíme být schopni ho držet nejprve sami sobě. Když kouč zná svůj biorytmus, ví, kdy je jeho přítomnost pevná – a kdy se ztrácí. Když vnímá tělesné signály, může rozeznat, co patří jemu a co přichází z pole klienta. A když se po sezení dokáže vrátit do těla, nevytváří přetlak, ale prostor pro integraci.
A jak to funguje v praxi? Tělo jako kompas
Vůbec se ale nedivím, že spousta z nás při koučování s tělesností tolik nepracuje. Sama jsem si dlouhá léta myslela, že je se mnou = s mým tělem, něco v nepořádku. Že moje tělo je „přecitlivělé“ a to mi dost překáželo. Dlouho jsem věřila, že je se mnou něco v nepořádku. Že moje tělo přehání. Že příliš vnímá. Že je příliš reaktivní. Že si „moc bere věci osobně“. Ať jsem přišla kamkoliv – do firmy, na návštěvu, do skupiny, na schůzku – okamžitě jsem začala něco cítit. Napětí, tíhu, ticho mezi lidmi, nepřiznané emoce, chaos v systému.
Ale nevěděla jsem, co s tím.
A tak jsem si roky myslela, že je chyba ve mně.
Citlivost, kterou jsem nechápala, popírala, odstraňovala přílišnou racionalizací. Tahle moje tělesná citlivost, kterou dnes vnímám jako dar, byla pro mě většinu života spíš bolestí. Vnímala jsem, co se děje v prostoru – ale neuměla jsem to pojmenovat, zpracovat, ani o tom mluvit. Projevovalo se to tělesně. Svírání žaludku. Nevolnost. Mravenčení rukou. Pocit, že bych nejraději odešla, i když „všechno vypadalo v pořádku“. Někdy i třes, tlak na hrudi, stažení dechu. A když jsem to přehlížela – protože přece „musím fungovat“ – moje tělo přitvrdilo. Nemoci, přibývání na váze, pásový opar.
Desítky dlouhých let jsem tuto komunikaci mého těla považovala za slabost. Reakci přecitlivělého nervového systému, který je potřeba „zocelit“. Byla jsem ochotná sama sobě říkat: „to si moc bereš, přeháníš, buď víc nad věcí.“ A okolí mi v tom často nevědomky pomáhalo. „To si jen myslíš. To je v tobě.“
Jenže ono to nebylo jen ve mně.
Všude jsem během koučování (především skupinového) cítila napětí, emoce, které nebyly jen moje? Moje tělesnost četla něco mezi řádky i z jiných těl – nejen slovy, ale dechem, tichem, neviditelnou energií. Ale protože jsem nevěděla, co s tím, považovala jsem to za slabost. V roce 2013 jsem se seznámila s prvními principy všímání si těla ve výcviku Procesově orientované práce. Bylo to pro mne tehdy jako zvednutí opony. "Aha, tak moje tělo je v pořádku? A dokonce mám vyšší schpnost tělesného vnímání?" Začala jsem se se svým kompasem - tělem - hlouběji seznamovat.
Až později jsem pochopila, že to nebyla slabost, ale vynikající schopnost mého těla. Dnes této schopnosti říkám: lakmusový papírek těla. Pracuji často se skupinami a týmy a moje tělo ví daleko dřív než moje analytická mysl, kdy je ve skupině něco neřečeného. Cítí, kde energie proudí, a kde stagnuje. A když svému tělu naslouchám, naslouchám tím i tělesnosti dalších lidí ve skupině a procesu.
Moje tělo tak dokáže být excelentním spolu-facilitátorem prostoru a skupinové dynamiky.
Načítá s perfektní přesností signály, mikroposuny v poli, nálady skupin, napětí ve vztazích, emoční disonance – a dává mi vědět. Ne vždy slovem. Ale pocitem. Pohybem. Tlakem. Přitažlivostí nebo odporem. Dnes už vím, že moje tělo mě nebrzdí. Není přecitlivělé. Je naladěné. A v té naladěnosti dokáže vnímat i jemné odchylky – v systému, ve vztahu, ve skupině.
Dnes už nevěřím příběhu, že je něco „špatně se mnou“. Věřím svému tělu. Učím se ho vnímat jako kompas – ne jako něco, co mě brzdí, ale jako nástroj orientace v prostoru, ve vztazích, v týmu. A právě tahle schopnost se dnes stala základem mé práce. Týmy mě dnes nezvou jen kvůli technikám. Zvou mě proto, že umím vnímat. Pojmenovat. Být přítomná. A pomoci ostatním zorientovat se v tom, co je v poli cítit, ale ještě nebylo řečeno.
Moje tělo je jako přesný nástroj skupinové inteligence. Právě tahle schopnost se mi dnes ukazuje jako jeden z nejcennějších darů v práci s týmy. Moje tělo umí velmi rychle přečíst, jak se mají těla ostatních lidí v místnosti. Cítím, kdy je ve skupině únava, kdy se stáhla energie, kdy někdo něco drží „za zuby“, kdy do prostoru vstupuje nejistota, smutek nebo i lehká úzkost. Není to nic mystického. Je to neurobiologický princip synchronizace nervových systémů. Těla se ladí. Zrcadlí. Vysílají si signály.
Tělo je krajina, kterou obýváme. Když se do ní vrátíme, mění se kvalita celého prostoru.
A já se je dnes už nesnažím umlčet. Naopak – zvu je do spolupráce. Dávám jim pozornost. Ptám se jich: Co vnímáš? Co se mění? Co tady není řečeno, ale je to cítit přes nepoj v těle?
Dnes už nevěřím příběhu, že jsem „ta přecitlivělá“. Dnes vím, že jsem naladěná. A že je to cenné. Že místo abych se učila „víc vydržet“, jsem se začala učit víc naslouchat. A místo abych se snažila zapadnout, začala jsem se ukotvovat. Možná to máte stejně?
Tento text nepíšu jen jako sdílení. Píšu ho i jako pozvánku. Možná jste si taky někdy řekli: „To bude asi jen moje vnímání… asi jsem moc… asi bych měla být víc v pohodě…“
Somatická inteligence a ICF kompetence
Tělesná inteligence – tedy schopnost vnímat své tělo jako nástroj orientace, regulace i kontaktu – není doplňkem ke koučovací praxi. Je jejím základem. A přestože se v koučovacích manuálech často nezmiňuje přímo, její vliv prostupuje všemi klíčovými kompetencemi ICF.
Koučovací mindset
Pokud nevíme, jak se právě cítíme, odkud vychází naše slova, otázky nebo ticho? Jsme v kontaktu, nebo v autopilotu? Somatické ladění nám umožňuje zůstat v roli kouče, nikoliv v roli „řešitele“. Učí nás být s klientem, ne před ním.
Koučova přítomnost
Tělo je kotva. Když se v něm umíme usadit, dokážeme být skutečně tady a teď – i v náročných chvílích. Přítomnost pak není snahou „být soustředěný“, ale přirozeným stavem zakořenění.
Aktivní naslouchání
Tělo slyší víc než uši. Vnímá tón řeči, dechová zastavení, jemné posuny v energii klienta. Naslouchání se tak stává mnohovrstevnatým – nejen kognitivním, ale i tělesným a vztahovým procesem.
Facilitace růstu
Změna, kterou klient necítí v těle, zůstává jen v hlavě. A ta má tendenci se vracet ke starým vzorcům. Když se ale změna zakotví i tělesně, stává se skutečně integrovanou. Teprve pak dochází k hlubšímu posunu.
Tělesná inteligence není ezoterická přísada.Je to nervový základ bezpečí, důvěry a tvořivosti – a právě tyto kvality dnes týmy, skupiny i jednotlivci hledají nejvíc. Ne proto, že by neuměli přemýšlet. Ale protože se potřebují znovu cítit. A v tom je tělesná přítomnost kouče klíčovou oporou.
A možná...
...když začneme tělu naslouchat, přestane být tiché. Začne nám dávat signály – kde zrychlit, kde zpomalit, kde něco říct, kde mlčet. A možná zjistíme, že jsme mnohem blíž sobě, než jsme si mysleli. Tělo je krajina, kterou obýváme. Když ji začneme navštěvovat s úctou, promění se i kvalita našich vztahů – s klienty, se světem, se sebou.
Ať už si z tohoto čtení odnesete klidnější dech, upravený koučovací rytmus, nový způsob, jak se ptát – nebo jen chvíli ticha s rukou na hrudi – dovolte tělu, aby zůstalo Vaším spojencem. V přítomnosti, ve změně, ve vztahu s klientem. Protože tělo není místo, kam se utíkáme, když už to nejde jinak. Tělo je domov, ze kterého vycházíme.
Soňa
Comments